Úvodní strana » Blog » 10 otázek pro: koučku a mentorku, Nikolu Šraibovou

10 otázek pro: koučku a mentorku, Nikolu Šraibovou

V dnešních 10 otázkách vyzpovídáme další členku našeho Soulmio týmu, vztahovou koučku, Nikolu Šraibovou, která se v rámci workshopů a článků zaměřuje především na vylepšování vzájemné komunikace a nacházení emoční stability.

Nikolo, dlouhodobě se věnujete psychologii a koučinku. Co bychom podle vás měli dělat pro to, abychom lépe skloubili pracovní a osobní život?

Můj tip je nesnažit se neustále hledat rovnováhu, i když nám většina chytrých knížek často říká pravý opak. Pokud se nám nedaří onu “rovnováhu” dlouhodobě najít, můžeme lehce propadnout stresu a úzkosti. Spíše než o hledání ideálního work-life balancu, je to tedy podle mého o schopnosti chodit i po nerovném terénu a určitým způsobem přijímat i negativní záležitosti jako součást našeho života - osobního i pracovního. Naučit se reagovat na nenadálé události a být vynálezavý. Jen tak si budeme umět poradit a najdeme vhodná řešení. Zkrátka, když se mi něco nelíbí, musím to změnit. 

Ráda používám takový jednoduchý vzoreček. Abychom docílili nějaké změny, měli bychom vnímat následující:
N (nespokojenost) + V (vize nového) + PK (první kroky) > toto vše musí mít větší sílu než RZ (rezistence vůči změně).

Zjednodušeně řečeno, pokud jsme nespokojení a můžeme to sami ovlivnit, je potřeba jít do akce. Sami bychom se měli postarat o to, aby nám bylo líp. Zastávám také názor, že když to nefunguje v práci, většinou je to jen eskalace něčeho nefunkčního v soukromém životě.

Velkým tématem je ve firmách špatná týmová komunikace a často slýchám i o problémech s prosazováním vlastních nápadů. Co s tím? Jak se v daných oblastech zlepšit?

Když se nám nedaří komunikovat a prosazovat své názory, většinou je v pozadí skrytý stud nebo silný vnitřní pocit, že nejsme dost dobří. Pokud si to myslím já, obvykle to i vyzařuji do svého okolí, které mi zákonitě neuvěří a tudíž neprosadím, co jsem chtěla. Důležité je více si vážit sama sebe a svého času. Umět pracovat s tím, co je pro mě osobně důležité a zvládnout říct NE, pokud to tak cítím. 

Někteří lidé jsou ochotní si na sebe převzít až nelidské množství pracovní zátěže. Čemu to přisuzujete?

Z praxe vím, že je to většinou způsobené potřebou demonstrovat, že tu danou věc zvládnu (bývá tam nějaká nenaplněná potřeba z dětství) a také skryté očekávání, že za to přijde odměna v podobě ocenění. Ono ocenění přijít samozřejmě může, má ale pouze krátkodobý efekt, který ještě víc přispěje k tomu, že se budu hnát jako křeček v kolečku dál. 

Popsala bych to jako nezdravý vztah k sobě sama, kdy upřednostňuji potřeby druhých nad ty mé. Opět i tohle chování souvisí s nedostatečnou asertivitou, kdy si neumíme nastavit hranice a limity, za které už nechceme jít nebo ostatní pustit. Odráží se tu chování našich rodičů vůči nám, které pak nevědomky aplikujeme sami na sebe.

Hodně mi v tom, co říkáte, rezonuje pojem zdravé sebevědomí. Jak ho vnímáte vy?

Asi ho vnímám jako napojení na sebe sama, kdy vím, co v životě chci, potřebuji a co mi dělá dobře. Sebe-vědomí je vlastně vědomí sebe sama, kdy sami sebe vnímáme a aktivně poznáváme. Je to nikdy nekončící proces, jehož cílem by měla být naše cesta a vědomí toho, že jdu správně, protože to tak cítím. Pokud bych to měla víc rozvést, tak je to napojení na intuici a schopnost si pokládat otázky, které mi dají odpověď na to, co v danou chvíli skutečně potřebuji. Učím se, získávám zkušenosti a moudře je využívám - k tomu potřebuji být napojená sama na sebe a být pro sebe důležitá.

Našemu chování a rozpoložení určitě neprospívá dlouhodobý stres. Dá se mu podle Vás vyhnout? Co Vy sama děláte pro mentální hygienu?

Ano, dá. Potřebuji ale znát sama sebe a své limity a nechodit za ně. Vlastně všechno, co jsem už zmínila dokáže pomoct. Chce to určitě dávku odvahy, protože když říkáme někomu nebo něčemu NE - riskujeme nepřijetí nebo nabourání zavedeného systému a to je pro náš mozek špatně akceptovatelné riziko. Když si to však zhodnotíme z dlouhodobého hlediska, jedná se o schopnost, kterou se musíme naučit, abychom nevyhořeli a mohli se po většinu času cítit dobře.

Já osobně vím, že mi dělá dobře jít si zaběhat, na jógu nebo na procházku, mít možnost si o sobě promluvit s někým jiným a vyčistit si hlavu. Cítím se dobře, když jím tak, jak mám. Když piju ne dvě, ale jedno kafe denně a když dělám smysluplnou činnost, která mě naplňuje. Například péče o moje děti, psaní nebo práce s lidmi. A také vím, že občas potřebuji být sama - tuhle záležitost tedy flákám, ale k životu ji určitě potřebuji.

Nikola Šraibová Soulmio

V rámci Soulmio projektu se věnujete psychologickým článkům a workshopům. Čím je vám projekt Soulmio blízký?

Dlouhou dobu byla psychologie v práci tabu a neposkytoval se jí takový prostor, který by si zasloužila. Pamatuji na doby, kdy návštěva kouče nebo psychologa byla “ostuda”. Jsem ráda, že se vnímání psychologie ve firmách změnilo a naopak nastupuje nový trend, který se mentální hygienou intenzivně zabývá. Dává mi to obrovský smysl jednak jako účinná prevence pro ty, co “ještě” nevyhořeli, ale také jako možnost, sama sebe lépe poznat a starat se o sebe i jinak než po fyzické stránce. Myslím, že by bylo skvělé, kdybychom se o psychiku starali podobně, jako o tělesnou stránku. Aby to pro nás bylo přirozené stejně, jako že si čistíme zuby nebo češeme vlasy. Svět by byl určitě lepším místem pro život.

Když zmiňujete vyhoření, co byste poradila jako vhodnou prevenci?

Vnímat sám sebe a své potřeby a nevykašlat se na sebe. Lidé, co vyhoří, jsou od sebe na míle daleko a dlouhodobě ignorují, co jim říká tělo i duše. Mít k sobě blízko a pečovat o sebe s laskavostí a pozorností, tak jak pečujeme například o své děti nebo blízké. Vnímám, že u lidí, kteří se dostali do stavu vyhoření, je to stále o pocitu viny a o tom, že by mohli být lepší a dělat víc. To jsou však velmi toxická přesvědčení, která vedou do záhuby. S tím je potřeba pomáhat, protože svět je někdy tvrdé místo pro život, hlavně z hlediska všudypřítomného extrémního tlaku na výkon.

Proč by podle Vás měly firmy psychické zdraví svých zaměstnanců aktivně řešit a nenechávat to na nich samotných?

Jednoznačně proto, že vyrovnaný člověk odvede daleko lepší a kvalitnější práci. Každý má rád, když o něj druhý pečuje a není mu jedno, jak se cítí. Pracovat v takové firmě, která se o mě stará i po této stránce, by pro mě osobně byl velmi naplňující pocit. Věřím také, že by se takováto péče u mnoha zaměstnanců firmě vrátila v podobě efektivnější práce a větší loajality.

Myslíte si, že firmy vnímají péči o psychický stav zaměstnanců jako nutnost a ne jen jako volbu?

Vnímám to hodně u startupů, kde je firemní kultura velmi odlišná a víc dbá na určitý work-life koncept práce. Chtějí, aby se zaměstnanci dobře cítili, protože je to součást jejich firemní filozofie nebo konkrétního produktu, který společně tvoří.

U klasických korporátů je situace stále ještě jiná, ale jsem ráda, že i v nich už začínají vnímat, jak se potřeby zaměstnanců proměňují. Pozvolna přijímají myšlenku, že je potřeba změnit celkový přístup. 

A jaký je Váš osobní přístup? Co vnímáte v životě jako nejdůležitější? 

Žít podle svých hodnot, ne podle tlaku společnosti, která nám se nám snaží vrýt pod kůži, že nejsme dost, takoví jací jsme. Lidská psychika je velmi křehká, zranitelná a ovlivnitelná, zvlášť pokud je s lidmi manipulováno pomocí strachu nebo vyřazení ze společnosti či kolektivu.

Líbí se mi, co říká Martin Rozhoň. Prokouknout ten “Matrix” a vědomě dělat to, co je v souladu s námi a ne s tím, co je tam venku.

Nezávazná schůzka

Už jen krok k objednání nezávazné schůzky zdarma! Vyplňte nám prosím dotazník a my se vám obratem ozveme s návrhy volných termínů.

Ochrana osobních údajů*

Pole označená * jsou povinná.