Nejste ve vztahu šťastní? Změnit to může párová terapie

Marku, v čem je hlavní rozdíl mezi individuální terapií s jedním z partnerů a párovou terapií?

Tyto dva způsoby se určitě nevylučují. Spíše bych řekl, že se doplňují. Pro párovou terapii je zásadní, aby s ní souhlasili oba partneři a aby v jejich vztahu nebyla přítomná nějaká kontraindikace (např. sexuální zneužívání, užívání drog nebo domácí násilí). Individuální práce s klientem je vhodná v případě, kdy je jasné, že příčinou párových potíží je jeho individuální problém nebo jen vzorec či citlivost, kterou si klient přináší do vztahu ze svého dětství či kultury. 

Občas probíhají terapie paralelně a není zvláštností, že ke mně dochází pár a ke kolegům partneři zvlášť jako jednotlivci. V určitých případech je dokonce vhodnější začít s individuální terapií a tím klienta připravit na terapii párovou.

Kdy a proč doporučujete párového terapeuta navštívit? 

Na to je snadná odpověď. Návštěvu terapeuta doporučuji ve chvíli, kdy jeden z partnerů nabude dojmu, že něco není podle jeho představ. Velmi častými důvody pro návštěvu jsou například potíže v komunikaci, ve vzájemné podpoře nebo obava z ohrožení vztahu. Mezi další časté důvody se řadí nezvládnutí vývojové krize (např. odchod dětí z rodiny), nevěra, mimomanželský vztah nebo rozdílné pohledy na výchovu dětí. Důležité je také přijít včas., Nezřídka se v praxi setkávám se situací, kdy klient přijde tak říkajíc až pět minut po dvanácté. 

Jak dlouho párová terapie obvykle trvá? A jak často by se jí měli klienti účastnit?

První konzultace by měla proběhnout co nejrychleji od objednání a následující sezení jsou zhruba po 3–4 týdnech. Obvykle trvají 50–90 minut. U páru (a u rodiny obzvlášť) je někdy náročnější sladit diáře, ale nakonec se to většinou povede. Celková doba docházení na párovou terapii je pak velmi individuální. Někdy se najde řešení či rozuzlení již po prvním setkání – to je ale spíše doména tzv. párového poradenství. Jindy to trvá týdny nebo měsíce, což je typické právě pro párové terapie.

Co ale dělat v případě, kdy o párovou terapii stojí pouze jeden z páru a jeho partner terapii striktně odmítá, protože ve vztahu nevidí žádný problém?

S tímto odmítáním se setkávám zejména u mužů, kteří moc netouží po cizím nahlížení do tak intimního prostoru, jako je vztah. Důvodem může být špatná zkušenost (klienti i klientky občas poukazují na svou dětskou zkušenost z návštěvy pedagogicko-psychologické poradny), strach anebo špatný pocit, že člověk selhal. 

Někdy se může ale skutečně jednat o stav, kdy jeden z páru nevidí problém, protože ve skutečnosti třeba žádný neexistuje. Setkal jsem se i s případy, kdy měla být párová terapie zneužita za účelem manipulovat druhým. Stává se to například při předrozvodovém nebo porozvodovém poradenství. U všech zúčastněných klientů sledujeme jejich skutečnou motivaci a reálné důvody pro jejich účast v terapii. Rozhodně nemá cenu někoho k terapii nutit (a už vůbec ne manipulací). Spíš klientovi poskytujeme argumenty, proč by se jí zúčastnit měl a často stačí k přesvědčení jedno nebo dvě setkání. 

Co podle vás dnešní vztahy nejsilněji narušuje? 

Možná je to překvapující, ale jsou to témata, která se opakují napříč generacemi, jen jsou obohacená o něco nového. Například v on-line prostředí mohou někteří lidé nabýt falešného pocitu, že nalézt nový a lepší vztah není žádný problém. Naši rodiče a předchozí generace měli hledání “něčeho lepšího” přeci jen náročnější. Aktuálně také vidím, že velké potíže ve vztazích dělají dluhy a hypotéky, které významně zasahují do rozpočtu rodin. Stačí střednědobá nemoc nebo propuštění z práce a dluhy se stávají hlavním večerním tématem. Vedl jsem terapii páru, který se nakonec rozhodl nerozvést pouze z důvodu zadluženosti a v takovém případě bylo zkrátka potřeba nastavit pravidla soužití celé rodiny. 

Dalším aktuálním jevem je práce z domova a domácí vzdělávání dětí (hlavně na prvním stupni základní školy). Klient si například stěžuje na přetížení a má pocit, že mu partner příliš nepomáhá. Zároveň dochází i k narušení rodinného stereotypu, které je viditelné zejména u rodin s nižší flexibilitou a adaptabilitou.

Ani karanténa nemá na vztahy právě pozitivní vliv, nemyslíte?

Samozřejmě, v podmínkách karantény se přidává i určitá ztráta víry, že to bude mít konce a obava o společnou budoucnost. Vzniká strach ze ztráty zaměstnání či horšího vzdělání (zejména u maturantů nebo dětí končících základní vzdělání). Celé roky jsme byli zvyklí, že týden je rozdělený do dvou hlavních částí: té pracovní a té soukromé. Karanténa představuje nečekaný zásah do tohoto nastavení. Páry a rodiny si na to teprve zvykají. Někteří si na tuto změnu ale zvykat nechtějí, a tak s rostoucím časem v karanténě roste i napětí v páru či v rodině. Na současnou situaci se můžeme dívat jako na velmi náročnou životní situaci, ve které vyplouvají na povrch skryté potíže společného soužití.